Urtiin duu: mongolská dlouhá píseň

Píseň protažená do dálky

Název odkazuje na délku, ale popisuje spíše způsob, jakým se píseň zpívá, než jak dlouho trvá. Každá slabika textu je držena dlouho, takže čtyřminutová píseň může obsahovat jen asi deset slov. Tempo je pomalé, intervaly široké a rytmus není pevně daný. Chybějící pravidelný takt je to první, čeho si všimnete; melodie se vznáší a vzdouvá.

Jedna ze dvou velkých písňových forem

UNESCO označuje urtiin duu za jednu ze dvou hlavních forem mongolské písně. Tou druhou je krátká píseň, bogino duu. Jako rituální forma vyjádření spojená s významnými oslavami a slavnostmi hraje dlouhá píseň v mongolské společnosti jedinečnou a ctěnou roli, uvádí UNESCO. Program, který ji zařadí, vám nabízí formu, kterou si sami Mongolové spojují s obřadem.

Ozdoba a rozsah

UNESCO popisuje dlouhou píseň jako lyrický zpěv, vyznačující se hojností ozdob, falzetem, mimořádně širokým hlasovým rozsahem a volnou kompoziční formou. Stoupající melodie je pomalá a vyrovnaná, zatímco klesající melodii často protíná živý rytmus. Jeden pojmenovaný ornament je shuranhai: držené tóny s hlubokým vibratem na samohláskách. Společně z těchto prvků činí dlouhou píseň jedním z nejrozpoznatelnějších zvuků mongolské hudby.

Když se zpívá

Dlouhá píseň patří ke zvláštním příležitostem, ne do rádia. UNESCO uvádí mezi okamžiky, při nichž ji kočovné komunity předvádějí, svatby, nastěhování do nového domova, narození dítěte i značkování hříbat. Zaznívá také na Naadamu, svátku zápasu, lukostřelby a dostihů. Právě toto pouto k zlomovým bodům pomáhá vysvětlit, proč může dlouhá píseň znít vážně: označuje okamžik a délka každé fráze dává tomu okamžiku prostor.

Tři pojmenované styly

Zpěváci popisují dlouhé písně ve třech stylech nazvaných besreg, suman a aizam, zhruba „menší", „obyčejný" a „velký" čili majestátní. Vypovídají o pěvecké technice a charakteru, nikoli o délce písně. Písně aizam zahajují obřady a hostiny a prověřují jak zpěváka, tak houslistu. Programy se mění, a nikdo tedy nemůže slíbit konkrétní skladbu na konkrétní datum.

Kdo doprovází

Ve východním Mongolsku se dlouhá píseň obvykle zpívá s morin khuurem, někdy s prastarou flétnou zvanou limbe. Ojratské skupiny na západě zpívají zpravidla bez doprovodu, nebo s igilem, smyčcovým nástrojem příbuzným houslím. Zpěvák, který udrží tón nejdéle, je ceněn výše a texty sahají od filozofických a náboženských po romantické a oslavné, přičemž koně jsou častým opakujícím se symbolem.

Přečtěte si dále: Morin khuur: housle s koňskou hlavou

Jak stará a jak křehká

UNESCO uvádí, že dlouhá píseň podle všeobecného přesvědčení vznikla před 2 000 lety a že je v literárních dílech zaznamenána od třináctého století. Mnoho regionálních stylů přežívá. Od padesátých let 20. století však urbanizace a industrializace odsunuly kočovný život stranou a na některých místech se step proměnila v poušť, takže mnohé rodiny se usadily. Klasická témata, jako je chvála ctností kočovníků, ztrácejí význam. UNESCO zapsalo dlouhou píseň v roce 2008 jako sdílené dědictví Mongolska a Číny.

Nejdelší písně

Některé dlouhé písně jsou monumentální. Uvgin shuvuu khoyor, zvaná také Jargaltain delger, může při zpěvu všech 32 slok trvat tři hodiny. Scénický program vám to nenabídne a píseň ve smíšeném pořadu je jediným kusem o několika minutách. Ale existence takových písní ukazuje, kam až se forma může roztáhnout, a proč je několik minut dlouhé písně na scéně jen jejím vzorkem.

Poslech v sále

Odolejte nutkání čekat, až se melodie rozuzlí. Nechte první dlouhý tón chvíli nést sebe sama, všímejte si, kde hlas vystřelí vzhůru, a poslouchejte ozdobu, která zdobí linku, než klesne. Přidá-li se housle, sledujte, jak hráč ozvěnou odpovídá hlasu. Nejde o to zachytit každé slovo, ale pocítit tempo písně stvořené pro otevřenou krajinu. Než ji odsoudíte, dejte jí minutu.